Gitándžali (Obeta piesní)
Rabindranath Tagore
4.
Živote života mého, vždycky se budu snažiti,
abych uchoval tělo své čistým,
věda že živý dotek tvůj jest na všech údech mých.
Vždycky se budu snažiti, abych z myšlenek svých
vymýtil všelikou nepravdu, věda,
že ty jsi pravda, která zažehla světlo rozumu v mysli mé.
Vždycky se budu snažiti, abych vypudil
všeliká zla ze srdce svého a uchoval lásku svou kvetoucí,
věda, že ty sídlíš v nejvnitřnější svatyni srdce mého.
A bude mým usilováním, abych tebe zjevoval v konání svém,
věda, že tvoje moc dodáva mi síly k činu.
11.
Zanech toho prozpěvování a modlení a říkání růžence!
Komu se koříš v tom osamělém, tmavém koutě chrámu,
jehož dveře jsou vesměs uzamčeny?
Otevři oči své a viz, že Bůh tvůj není tam před tebou!
Jest tam, jde oráč orá těžkou zemi a kde štěrkař tluče kamení.
Jest u nich na slunci a dešti a jeho roucho je pokryto prachem.
Odvrhni svatý svůj plášť a jako on sestup na prašnou půdu.
Osvobození? Kde nalezneš osvobození?
Pán náš sám radostně vzal na sebe pouta všeho stvoření;
navždy jest s námi spjat.
Vyjdi se svých dum a zanech svých květů a kadidel!
Co škodí, rozedere-li a poskvrní-li se tvůj šat?
Vyhledej ho a staň vedle ňeho v práci a potu čela svého!
18.
Mrak se kupí na mrak a stmívá se.
Ach, milovaný, proč mě necháváš čekati
za dveřmi samotna?
V pilných chvílích práce polední jsem v davu,
ale v tomtou temném, oslamělém dni
jsi to jediné ty, v něhož doufám犀利士
.
Neukážeš-li mi tvář svou, pomineš-li mě docela,
nevím, jak přetrvám dlouhé, deštivé ty hodiny.
Zírám upřeně na dalekou chmuru na obloze
a srdce mé bloudí s neklidným větrem sténajíc.