Zamyslenie mesiaca – Január 2018

Zamyslenie mesiaca – Január 2018

Ako zamyslenie na Január vám prinášam báseň od českého skauta Jiřího Navrátila. Báseň som sa rozhodol neprekladať, aby nestratila svôj pôvab a čaro.

 

Mládí nejkrásnější

 

Zas jednou přijde jaro volné a jasné jako náprsenka rorýsů,

kteří je přinesou na svých křídlech.

Malý, bledě zelený klíček zatne zuby a celou plochou svých zad

se opře malý kamének, který na něj navalila zvědavá ruka

vlčete z tvoji smečky a ostatní tě budou hned volat, aby ti

ukázala, co jim vyrostlo v jejich truhlíčku.

Oknem klubovny – znovu dokořán otevřeným se připlíží pach

silnic, pach hořícího dehtu, to budou vodáci, tentokrát jistě

bez parádních čepiček, triček a opasků, s temnými čmouhami na

obličeji, temovat lodě. Celý týden budou někde v lavicích

pokradmu čichat ze svých rukou pachuť dálky, cest a velkých

zážitků, kterou se celý týden nepovede umýt.

V neděli ráno se přes okraj ulice přehoupne veliké slunce.

Jako podivný pantograf protáhne modré linie našich postav na

liduprázdném chodníku. Odlesk mladých hlasů vesele odskočí od

rozespalých oken. Až se i ta probudí to už dávnou přikleknou

zimomřivé, světlé, neopálené nohy k ojíněným podléškám nebo

prvosenkám, oči objeví nenápadný orsej a užasnou nad žlutým

rybníčkem pryskyřníků odhaleným na malé planince, uprostřed

neproniknutelného houští, na jehož okraji se boří poslední

zbytky sněhu.

Koncem dubna se na křivolakém dláždění za svatým Vítem potkáme

s nažehlenými skautkami. Barevná okna ozdobí rukávy košil

novými krásnými odznaky. V tu chvíli miliony úst poprosí:

„Svatý Jiří, drakobijče, patrone náš, buď s námi.“ A nad jeho

sochou na třetím nádvoří, bude president, šedý a moudrý jako

král z pohádky, přijímat ve své knihovně mladé básníky.

A bude jaro, jaro nejkrásnější.

V květnu snad ještě některý z chlapců potají palcem zkusí vodu

než se do ní s ostatními vrhne  „jakoby nic“. Ale červen teplý,

hnědý a slibný ukáže značkou — tábor tímto směrem — a zavalí

klubovny zmatkem beden, toren, lodních pytlů, provazů a lan,

plachet a stanů, chutí jídel dosud neuvařených, loňskou

uzeninou kotlíků a nádobí. V tom všem okolkují budoucí

průkopníci, ve světlounkých svátečních oblečcích, jak v kapse

přinesli ukázat své školní úspěchy. Zítra se vylodí na prázdné

možná trochu nepřátelské louce, rozezvučí xylofony hřebíků a

seker, modrá obloha ulije osmahlé postavy. Kořenou vůní dýchne

ruka stírající pot z čela. Ústavu štěstí a přátelství si dají

malé státečky ve sněmovnách ohňů. Tak docela jinak zní do

polospánku povědomé verše, když soumrak klidně rozloží unavené

svaly a hlava mírně zakloněná nevidí, ale všemi smysly hněte

klenbu nad sebou – zprvu modrou, zelenou a pak temnější a

temnější – z té nejtmavší části zasignalisuje přátelská hvězda

známou depeši. Přízračná povídka měsíce položí poradní skály

sirými čarami a knihy džunglí opět promluví k podřimujícím

slechů svých vlčat. Jako kdysi zamlkle půjdou mladí bojovníci

za orlími pery. Poprvé ochutnat sebezapření – až noc načrtne

hroty draků a kuřátek. Ať jen bílými hvězdami se řídí směr

našich lodí, Bože. Nesměle nadouvá opar plachtu, když zrána

zabředne do sarkasu leknínů a stulíků. Na břehu, tak blízko,

že by rukou dosáhl, prohlíží důvěřivá srnka bělavý přelud

s kormidelníkem ve voskovaném plášti, vrostlým do zádě lodi.

Ale v tom už dravec kroužící v nadhlavníku vylétne do výše,

čírky se znepokojeně uklidí – pohodu roztrhne rytmický křik.

Jsme všichni jeden; v stejnoměrném účelném výkyvu, ženou naše

ramena a boky člun do jisker mladých vln. Brázda za námi je

přímá jako naše srdce a život před námi. Máme svou duhu

odraženou plochou pádla, sedm párů paží nepoddá a sedm párů

očí nepohltí všechno kolem nás.

Přesto však zabodne do řeky pometlo posledního ohně, doubrava

utlumí útržek písničky. Ustaraní roveři podtrhnou poslední

položku v pokladní knize a obléknou promaštěné boty poutníků.

Jen lesní školy zatnou sekeru práce a vyhloubí horkou hutnou,

bzučivou studni lesa a poledne.

Zatím řeky celého světa pohltí zbytky popele s poselstvím

bratrství a pochopení – dlaně uzavřou obrovský gilvelský kruh

a porozumí všem řečem světa.

A bude léto – léto nejkrásnější.

Když se na periferii v malých rodinných zahrádkách u trati

rozsvítí rudá návěstí jiřin, znamená to, že je léto u konce.

Startovací pistole vymrští mladé závodníky na dráze stadia ve

škole i v životě.

K večeru, po boji mužném a ušlechtilém, přijdou hrozně vhod

měkké tepláky a důvěrně sešeřelé a útulné teplo klubovny. Na

poněkud zrezavělém bubínku zabrouká čaj a mezi zuby zakřoupou

zvětralé suchary. Při otevření dvířek navrhnou plameny na

stěnách vzory mátoh, které budou vyřezány ze shromaždovaných

kořenů. Na střechu jako dávný host drobně zaklepe první

studený déšť, připomene uspávající pochod kapek na plátně

stanů a promění přednášku o první pomoci nebo úryvek z kroniky

v jemný melodram. Ale nezabrání, abychom si nestiskli ruku

s mapou – starou vypravěčkou, která má vždy co nového říci.

Jen letmý pozdrav, rychlý pohled a několika tahy kreslí tužka

brunátné čupřiny strání do náčrtníků a myslí unášeným

indiánským krokem po spirále tajného písma.

Závod skončí. Doma se nováček skloní nad nemožně zablácené

boty, do čela mu spadnou vlasy natáhlé kouřem poslední soutěže

vaření, v duchu si opakuje kouzla šesti prvních uzlů a znovu

zálibně zkusí ostří vlastnoručně nabroušeného nože. Značka za

značkou potvrdí úseky jeho junácké stezky, stejně jako se

týden za týdnem do okének dnů zapisovat bude podzim – podzim

nejkrásnější.

Až jednoho dne vyjdeš z domu najdeš v obvyklém vzduchu

polozasutou vlhkou vůni sněhu. To odpoledne projde ztemnělou

třídou nebo posluchárnou vzrušení; v šedých oknech se zhoupnou

první mastné vločky.

Na tu výzvu nastoupí z koutů a úkrytů vypnuté luky lyží,

radostně zčervenají skiglissem, vysvitnou zaprášené hrany

bruslí, zapomenuté přikrývky plesknou ztracený parfum vlahého

léta.

Večer však zbude jen mokrý asfalt v němž se budou široce

zrcadlit okna tělocvičny, ještě nabité rožným proudem nadšení.

s novou chutí se budou do forem svalů lít betonové základy

budoucích skoků a kristiánek.

Jen venku, na polích, vydrží tenounká plíseň a otiskne záludné

hádanky stop lišky, pronásledované mladými vlky. Také ulice

města: domy, sochy, kostely a kašny – lepkavé stíny, omrzlé

světlo lamp se stanou romantickou pastilinou napínavých her.

Najednou dřív než člověk čeká, zatarasí nároží vánoční

stromky. Vztyčí se jako taktovky očekávání, uklidní všední

hluk hovorů a rozžehnou melodii ostýchavé něhy a porozumění.

Jejich odrazem svítí i lucerna v nizounké místnosti naprostém

stole. Rozmazané zornice chlapců kolem, unavené větrem

horských hřbetů, slzami prudkých sjezdů a jasným chladem

slunce v zachumlaných postavách kleče, odrážející jen rozpitý

zářící bod. Ten je poutem písničky o starých láskách, majákem

daleké plavby, přístavem budoucnosti. Snad ani nevnímají tichý

hlas – jenom záři, záři zimy.

Zimy nejkrásnější.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *